Výlet parníkem
Dnes je 27. srpna 2006 a přede mnou je podle slov paničky další výlet. Už se nemůžu dočkat. Zatím se mi vždycky na každým výletě líbilo, tak uvidíme co dnes. Prý zkusíme jet parníkem co na to budu říkat.
Vyjeli jsme šalinou - začínáme tak už každ výlet, a jeli přes hlavní nádraží dlouhou cestu až na přehradu. Všude tam bylo plno nových pachů a neuvěřitelný množství lidí. Asi to bylo tím, že nám zase přálo počasí a bylo krásně, a asi i ostatní chtěli jít na výlet. Nejdřív jsme se šli podívat kdy nám to jede, a protože jsme měli ještě čas, tak jsme se šli na chvíli projít. A když jsme se vrátili, stoupli sme si do fronty na lístky a páneček nám je koupil. A pak už jsme nastupovali na parník. Měl jsem z toho divnej pocit. To po čem jsme šli se nějak houpalo a já měl strach na to šlápnout. Ale podařilo se a my úspěšně nastoupili. Šli jsme nahoru, abysme toho viděli co nejvíc. To vám bylo pěkný. Stáli sme tam a kolem nás nic jinýho než voda. Pak se tam začli zase cpát ti dvounozí lidi. Strašný, co jich chtělo jet s náma. Sice sem trochu trpěl ale co nadělám. Nic. Ještě chvilku sme čekali než všichni nastoupí, a pak se to rozjelo. Trochu se to kymácelo a já koukal na tu vodu a chvílama i poštěkával. No měl jsem zvláštní pocit a asi sem se i trochu bál. Naštěstí jsme jeli jen jednu zastávku.
Když nastal čas vystoupit, tak to sem teprv začal bláznit. Schody z horní paluby byly velký a klouzaly, takže sem se tam tak trochu rozplácl a pár jich sjel po pupku, ale pak panička řekla ať jdu tak sem ten zbytek došel. No a zase sme byli na tom kymácejícím se můstku. No nelíbilo se mi to tam a dal sem jím to najevo tím že sem se zašprajcnul a nechtěl jít. Až když mě začli tahat, tak sem teda opatrně přešel a upaloval pryč na pevnou zem.
Na zpáteční cestě už to bylo fajn. Šli jsme z Kozí horky procházkou do přístavu, pak jsme nasedli na šalinu a ujížděli si to domů. Tam sem dostal najíst a po náročném výletě si pořádně schrupnul a nechal si zdát výletové sny.
Vyjeli jsme šalinou - začínáme tak už každ výlet, a jeli přes hlavní nádraží dlouhou cestu až na přehradu. Všude tam bylo plno nových pachů a neuvěřitelný množství lidí. Asi to bylo tím, že nám zase přálo počasí a bylo krásně, a asi i ostatní chtěli jít na výlet. Nejdřív jsme se šli podívat kdy nám to jede, a protože jsme měli ještě čas, tak jsme se šli na chvíli projít. A když jsme se vrátili, stoupli sme si do fronty na lístky a páneček nám je koupil. A pak už jsme nastupovali na parník. Měl jsem z toho divnej pocit. To po čem jsme šli se nějak houpalo a já měl strach na to šlápnout. Ale podařilo se a my úspěšně nastoupili. Šli jsme nahoru, abysme toho viděli co nejvíc. To vám bylo pěkný. Stáli sme tam a kolem nás nic jinýho než voda. Pak se tam začli zase cpát ti dvounozí lidi. Strašný, co jich chtělo jet s náma. Sice sem trochu trpěl ale co nadělám. Nic. Ještě chvilku sme čekali než všichni nastoupí, a pak se to rozjelo. Trochu se to kymácelo a já koukal na tu vodu a chvílama i poštěkával. No měl jsem zvláštní pocit a asi sem se i trochu bál. Naštěstí jsme jeli jen jednu zastávku.
Když nastal čas vystoupit, tak to sem teprv začal bláznit. Schody z horní paluby byly velký a klouzaly, takže sem se tam tak trochu rozplácl a pár jich sjel po pupku, ale pak panička řekla ať jdu tak sem ten zbytek došel. No a zase sme byli na tom kymácejícím se můstku. No nelíbilo se mi to tam a dal sem jím to najevo tím že sem se zašprajcnul a nechtěl jít. Až když mě začli tahat, tak sem teda opatrně přešel a upaloval pryč na pevnou zem.
Na zpáteční cestě už to bylo fajn. Šli jsme z Kozí horky procházkou do přístavu, pak jsme nasedli na šalinu a ujížděli si to domů. Tam sem dostal najíst a po náročném výletě si pořádně schrupnul a nechal si zdát výletové sny.